V lese žila liška samotářka. Nevšímala si ostatních zvířátek a neměla v oblibě, když se někdo zajímal o ni.

Jednoho rána se lišce na čumáček sneslo sojčí pírko, polechtalo ji, liška kýchla tak, jak nikdy v životě nekýchla a najednou si řekla: “Co kdybych dneska udělala něco jinak?”

“Pomoc!” ozvalo se za stromem. Normálně by se liška nezajímala a šla by si po svých, ale dneska se šla podívat. “Myško, neboj se, pomůžu ti ven z té díry.”

Liška si toho sice nevšimla, ale na konci ocásku se jí objevil barevný proužek.

Za chvilku liška uviděla zajíce, jak pláče na pařezu. 

“Donesu mu kytici z jetele. Dá si ji buď do vázy nebo si na ní pochutná,” napadlo lišku. Zajíce to opravdu rozveselilo a úplně z toho zapomněl, proč byl vlastně nešťastný.

Bum! Na ocásku přibyl další barevný proužek.

Pokaždé, když liška udělala dobrý skutek, rozlil se jí po těle krásný hřejivý pocit, který nikdy předtím nezažila. Rozdávala radost zvířátkům v lese celý den a ocásek se jí barvil jako duha.

Večer zalezla do pelíšku, sice unavená, ale nesmírně šťastná vší tou radostí, kterou způsobila. A konečně si všimla svého barevného ocásku. “To je nádhera!” vzdychla a v mžiku usnula.

Liška pak nosila svůj ocásek hrdě, aby jí připomínal, že svět může být mnohem veselejší a barevnější, když se nebude zajímat jen sama o sebe a když sem tam někomu pomůže nebo mu jen tak udělá radost.

Konej dobré skutky a rozdávej druhým radost. Liška měla duhu na ocásku, ale ty ji můžeš mít v srdci!