V lese se narodila srnka. Byla to nejobyčejnější srnka ze všech obyčejných srnek. Byla přesvědčená o tom, že prožije klidný život a nic zvláštního se jí za celou tu dlouhou dobu nepřihodí. Tak plynul den za dnem a nevypadalo to, že by mělo být něco kdy jinak.

Srnka milovala pohled na noční nebe. Každou noc vzhlížela ke hvězdám a přemýšlela, odkud se všechna ta zářící světýlka berou. Doslechla se, že jezevec má ve své noře spoustu učených knih a napadlo ji, že se k němu vydá a poprosí ho, jestli by jí půjčil jednu o hvězdách.

Jezevec byl dobrák od kosti a srnce půjčil vše, co měl o hvězdách a o vesmíru. Jak se srnka pustila do čtení, vyvstal jí na mysl její dávný tajný sen. Přání, které zapadlo v běhu všedních dnů někam, kde na něj ani slunce nesvítilo. Srnka si vždycky přála mít pár hvězdiček u sebe na kožíšku. Pár třpytivých světýlek, která by se snesla přímo z oblohy k ní na záda.

Jak nad svým dávným přáním dumala, čím dál víc věděla, že by byla chyba se alespoň nepokusit o jeho uskutečnění a že by si to jistojistě vyčítala, kdyby to nechala být. Ale jak na to? 

Srnka celá zamyšlená křižovala les sem a tam.

U studánky narazila na moudrou žábu, která na srnce ihned poznala, že nad něčím usilovně přemítá. Srnka se jí svěřila. 

“Co se děje, srnko?” zeptala se žába, která tam seděla. Srnka se jí svěřila a protože žába byla moudrá, hned věděla, co s tím.

“Je to snadné a zároveň obtížné,” zakvákala. “Pokud po něčem doopravdy toužíš, představ si, že už to máš a jak šťastně se u toho cítíš.”

“To je snadné,” pomyslela si srnka.

“A představuj si to každičký den a napolevuj. To je ta obtížná část - hlavně nepřestat! Každý den pro to i něco udělej a tak se krůček po krůčku přiblížíš až ke svému snu.”

“Až ke hvězdám,” zašeptala srnka.

Každý den srnka pilně studovala a každý večer usínala s představou, že se hvězdy rozsvěcí i u ní na kožíšku. Radost v srdci z té představy byla skoro nekonečná! A tak plynul den za dnem a srnka nepolevovala. Když už to vypadalo, že celé dlouhé snažení možná k ničemu není, jednoho letního večera na srnku z jejích zad bliklo malinké, téměř nepatrné světýlko. Myslela si, že se tam usadila světluška, ale pak se podívala pozorněji… “Hvězda!” vykřikla, nadšením div neupadla a radostí se div nerozplakala.

Večer co večer pak srnce na zádech přibyla jedna hvězdička, až jich nakonec měla u sebe na kožíšku celé nebe. Mohla svítit ostatním zvířátkům do temných nocí a byla ohromně ráda za to, že svoje snažení nevzdala a dokázala si tak splnit svůj největší sen.

Zázraky se mohou dít. A nejen těm druhým, ale i tobě. Zkus to jako srnka a uvidíš!